Bílé peří labutí

22. ledna 2010 v 21:11 | by Ishiah |  Povídka
Ve sněhové vločce pluly labutě. Každá svým směrem a nikdy se nesetkaly, tak jako v každé vločce. Obě si myslely, že zůstanou navždy samy a také samy roztají s vločkou, až dopadnou na zem. Tak bloumaly vločkou už nějakou dobu a stále ne a ne se rozletět do větru a dopadnout na zem.

Když jednou konečně zase padal sníh, Labuťák se chtěl podívat skrze krystal ven, jak to na té zemi asi vypadá a jak je krásně, když sněží. Na to samé myslela i Labuť a vydala se k tomu samému krystalku. V tom ho uviděla a nemohla věřit svým vlastním očím. Byl tak skutečný, tak bělostný. Nebyla tedy na vločce sama. I on si všiml, že již dávno není sám. Hleděl na krásnou Labuť, byla nádherná. Bílé peří odráželo bělost vločky, černé korálkovité oči zářily do dálky. Jistě muselo být její peří na dotek hebké, myslel si Labuťák. A tak se stalo, že se ti dva zamilovali. U ž nemuseli plout vločkou opuštění a sami. Teď měli jeden druhého a nic na světě je nemohlo už rozdělit…

Ale jednou se stalo, co muselo, vločka dopadla na zem … a roztála. A labutě? Ty dvě nádherné a zamilované labutě roztály s ní. Ale vůbec je to nemrzelo. Vždyť našla jedna druhou a tak mohly být až do konce spolu. Ale to není konec. Jejich srdce, čistá a bělostná jako ony samy, se vrátily k mrakům, ze kterých se zrodila bílá sněhová vločka. Já přísahám na bílé peří labutí, že tam našly další bělostná srdce, která čekala na svou sněhovou vločku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama